Byrokratické peklo na holandský způsob: pojištění

Nizozemská byrokracie je věhlasná, úředníci zase neoblomní. Při našem osmiměsíčním pobytu jsem vyzkoušela, jak v praxi funguje evropská mobilita. 

Z Čech jsem si do Nizozemska přivezla práci.

Předem jsem si dala za cíl vyhnout se administrativním komplikacím. Místo toho jsem se v nich pěkně vymáchala a papírování se změnilo v tvrdý souboj vůlí: mé a nizozemské zlovůle. Aneb jak jsem strávila nezanedbatelnou část našeho pobytu komunikací s institucemi jako SVB, ČSSZ, PSSZ či VZP a jak mě chtěli zdejší úředníci zruinovat.

Všechno začalo tím, že jsem nechtěla platit dvojí zdravotní pojištění...

Fáze 1: průzkum terénu před odjezdem

Když se člověk zaregistruje na úřadě v Nizozemsku, musí si platit nizozemské zdravotní pojištění. Jenže za mě odváděl sociální i zdravotní pojištění zaměstnavatel v Čechách. Co s tím? Za prvé člověk nevyužije dvě evropská zdravotní pojištění najednou, za druhé je to (podle VZP) dokonce nelegální a za třetí holandské pojištění stojí okolo 100 € měsíčně.

Proto se obracím se Situací na maastrichtské centrum pro expaty. „Práce v Holandsku pro zahraničního zaměstnavatele? To je problém.“ (Zpětně jim dávám za pravdu.) Mám si buď obstarat formulář A1, anebo si platit holandské pojištění. Radí mi, abych měla pojištění dvě - jedno v Čechách a jedno v Holandsku. Proč ne, proč peníze jen tak nerozházet za pojištění...  

Ale v Evropě platí, že člověk může patřit do sociálního systému  pouze jedné země a všechno ostatní (včetně zdravotního pojištění) by se tomu mělo přizpůsobit.     

Opakovaně konzultuji Situaci na České správě sociálního zabezpečení. Jsou to mí lidé. Uklidňují mě, že práci mám z Čech, a tak zůstávám pojištěná v Čechách a v Holandsku nic platit nemusím. Přesto se pro jistotu snažím vyloudit onen formulář A1. Prý je to zbytečné, moje situace je jasná.

Zároveň se od nich dozvídám: „Největší problém je práce ze dvou zemí zároveň.“ To znamená Velké mezinárodní papírování. Tomu se hodlám vyhnout.

V centru pro expaty zřejmě sedí ignoranti, a tak se ještě obracím na Sociale Verzekeringsbank (SVB), tedy holandskou správu sociálního zabezpečení. Pracovnice mi píše: „Pokud v Nizozemsku nepracujete, pak tu nemusíte platit pojištění.“ To zní logicky a slibně. V každém případě si mám u nich podat žádost o přezkum situace.

Na závěr si před odjezdem nakráčím na VZP, abych získala nějaké potvrzení o českém pojištění a zároveň něco, co by mi v Holandsku zaručovalo stejnou zdravotní péči jako v Čechách (to opravdu existuje). První pracovnice mě nechá vyplnit formulář, který úplně nepasuje na mou situaci. Nevadí. Druhá mi ho následně zamítne, protože nepracuji v zahraničí. „Jak se to dá vyřešit?“ ptám se. „Můžete si přikoupit doplňkové cestovní pojištění.“ Takže nic.   

Fáze 2: holandský přezkum situace 

První čtyři měsíce, podle rady centra pro expaty, nevytahuji kostlivce ze skříně. Je to totiž nějaká lhůta, kdy přivandrovalec nemusí mít zdravotní pojištění. 

(Byla to dobrá taktika, měla jsem u ní zůstat.)

Vyplňuji žádost o přezkum situace určený pro holandskou SVB. Je v holandštině a aplikace neustále padá. Po uplynutí věčnosti formulář odesílám včetně potvrzení o zaměstnání v Čechách, které jsem vyloudila od zaměstnavatele. 

Holanďané příliš nespěchají na odpověď, která přichází až po dvou měsících. Oproti mému očekávání se nekoná rozuzlení Situace, ale její podstatné zkomplikování. V dopise stojí: „Vzhledem k tomu, že pracujete výhradně na území Nizozemska, jste zde sociálně pojištěná. Z toho důvodu máte také povinnost si zřídit nizozemské zdravotní pojištění.“

Zkažený den, ba skoro zkažený týden. Zapřísahám se, že v Holandsku mě už nikdo neuvidí, leda že bych tu pobývala ilegálně. 

Fáze 3: zoufalství

To musí být nedorozumění. Ihned volám neochotnému úředníkovi z SVB, který rozhodnutí zpracoval. Vysvětluji mu Situaci. „Vykonáváte práci tady v Holandsku? Tak tu musíte být pojištěná,“ mele pořád dokola jako kolovrátek. Jako jediné řešení, jak zůstat pod českými předpisy, mi nabízí ihned přestat pracovat a získat zpětně magický formulář A1, který deklaruje, že mě do zahraničí vyslal zaměstnavatel. 

Najednou se hraje vysoká hra. Měla bych si tu od začátku pobytu platit sociální i zdravotní pojištění. Nechci si ani představovat, kolik to je. Zároveň by mě čekalo další administrativní peklo: zaměstnavatel by mi musel vrátit sociální pojištění a zdravotní pojištění. A obojí bych musela znovu a zřejmě daleko dráž zaplatit v Holandsku. 

Platit sociální pojištění za osm měsíců strávených v Holandsku je vyhození peněz z okna. Na důchod se sem úplně nechystám. A placení zdravotního pojištění zpětně je taky lahůdka. Za tu dobu jsem při návštěvách Čech hojně využívala českého zdravotnictví. To všechno by se muselo překalkulovat do holandské pojišťovny, která funguje na principu spoluúčasti. Můžu jen odhadovat, že by se to nesympaticky prodražilo a zároveň by to - při výkonnosti zdejších úřadů - trvalo roky. Anebo si můžu nechat zdravotní pojištění dvě, podle zloducha z SVB to není problém.       

Fáze 4: honba za A1

Volám na ČSSZ, abych její pracovnici konfrontovala s holandským pojetím evropských předpisů. Znovu mi potvrzuje, že bych měla patřit pod české předpisy. „Holt se někdy stane, že každá země má jiný výklad.“ Jsem zase mezi svými. Pracovnice je více než ochotná. Vystaví mi bez problémů formulář A1 o vyslání zaměstnavatelem.

Ovšem formulář se podává společně se zaměstnavatelem. Volám proto účetní z práce, která A1 v životě neviděla. Ale prý by to nejspíš šlo. Srdce plesá. 

Vyplňuji ultradlouhý formulář A1 a opakované tím otravuji účetní z práce. Ta přichází s nápadem, že formulář dáme zkontrolovat někomu povolanějšímu. Začínám tušit zradu. Kontrola na straně zaměstnavatele se vleče. 

Žádný A1 jako vyslání do zahraničí nebude. Ačkoliv mě na ČSSZ ujišťovali, že to nemá žádné zvláštní důsledky pro zaměstnavatele, ten to zřejmě nechce riskovat.  

Formulář se mi vrací přepracovaný jako žádost o výjimku z evropských předpisů. Musím se rozloučit s ochotným přístupem pracovnice z ČSSZ, protože to není v její kompetenci. Při žádosti o výjimku se musí oba státy mezi sebou dohodnout. 

Pro úspěšnost žádosti o výjimku je důležité doložit kompletní podklady a v originále. A můj formulář odešel od zaměstnavatele bez pracovní smlouvy a bez jakéhokoliv komentáře mé Situace. Půl dne sepisuji celý příběh a obratem posílám pro jistotu na všechny způsoby do Čech. 

Fáze 5: mezihra

V mezičase se děsím, že mi ve schránce přistane obálka s pokutou za to, že jsem si nezřídila zdravotní pojištění. 

Jen tak pro formu volám na VZP, aby mi vysvětlili, jak to je s tím dvojím zdravotním pojištěním. Pracovník na lince je mou Situací zaskočen. Nakonec mě přepojí na Nejvyššího metodika. Konečně řeč na úrovni.  

Nejvyšší metodik potvrzuje: „Mít dvojí zdravotní pojištění je opravdu nelegální.“ A sděluje mi i spoustu dalších užitečných informací. Na konci dlouhého rozhovoru je doslova ohromen mými znalostmi z oblasti zdravotního pojištění a skládá mi poklonu.   

  

Fáze 6: odvolání

Přišel čas, abych vrátila úder. Podávám odvolání na holandské rozhodnutí, že patřím pod jejich předpisy. Na poslední chvíli, abych získala co nejvíc času. K tomu připojuji obsáhlou autobiografii v angličtině. 

Břemene se na holandském SVB chápe jiná osoba. Sice bez empatie jako její kolega, ale docela rozumná. Prodlužuje mi rozhodnutí o odvolání do konce roku, abych měla čas získat výjimku z evropských předpisů. Podle jejích slov to může trvat i rok. Zřejmě vychází z vlastní zkušenosti. 

Jelikož mi však pracovní smlouva skončila v prosinci, musím znovu zažádat o přezkum situace od nového roku. Opět k žádosti připojuji obsáhlou story. 

Znovu mě kontaktuje pracovnice SVB. Nemůže vydat rozhodnutí za nové období, když to předchozí není uzavřené. Navrhuje zamítnout moje odvolání rovnou: „Beztak jsme rozhodli správně.“ Formulář A1, pokud ho dostanu, prý budu moct doložit kdykoliv později. Ale já nehodlám absolvovat zbytečně celou proceduru s překalkulováním sociálního a zdravotního pojištění do Holandska a - pokud by mi udělili výjimku - zase zpátky do Čech. Nejsem sebevrah. 

Dlouze situaci řešíme, začíná se mnou ztrácet trpělivost. Nakonec ji zaujme, že jsem po dotyčnou dobu taky pracovala chvíli v Čechách. Jen nerada mi dává svůj email. Mám jí rozepsat, kdy jsem přesně byla v Čechách a kolik hodin jsem tam pracovala, prý se mi další den ozve. Má, co chtěla. Zasílám další nekonečné pojednání. 

Neozvala se. 

Fáze 7: poslední tažení

K mému překvapení mě kontaktuje pracovník Pražské správy sociálního zabezpečení, který zpracovává mou žádost o výjimku z předpisů. Potřebuje doplnit nějaké kolonky ve formuláři a už to zase vypadá, že to zkolabuje u zaměstnavatele, který se snaží od celé záležitosti distancovat (chápu). 

Ale nakonec to slavnostně prochází. Pracovník PSSZ shledává, že v mé žádosti nejde o výjimku z předpisů, ale o souběh dvou pracovních činností: z Čech a z Holandska (no, proč ne). Na základě toho mě přiřazuje pod české předpisy. Tomu říkám rychlá reakce.

Vystavený formulář A1 hned předávám pracovnici holandské SVB, která se mi vyhýbala. Z hlasu je patrné, že i jí spadl kámen ze srdce...    

***

Celou dobu jsem se snažila vyhnout se souběhu prací ze dvou států, abych se nedostala do Velkého mezinárodního papírování. Paradoxně mě to zachránilo před ještě horším papírováním. 

Řešení téhle záležitosti jsem obětovala spoustu času i peněz telefonováním a posíláním dopisů na všechny strany. Na druhou stranu teď umím do detailu diskutovat o sociálním a zdravotním pojištění v angličtině za použití holandských termínů.

Z celé ságy vyplývá ponaučení:

1. že sociálně pojistit se člověk zpravidla musí tam, kde reálně vykonává práci. 

2. že ani několikeré ověřování informací nestačí.

3. že v podobně atypické situaci jsou veřejně dostupné informace a příručky pro vycestování k ničemu.

4. že je možná lepší se v tom moc nešťourat.