Jak nás zradil průvodce. Jak nás nepřekvapilo počasí. Jak jsme se vyrovnali s turistickým ruchem ve Flandrech. A jak české srdéčko zaplesalo - u moře.
Vzhledem k našemu blížícímu se odjezdu jsme uspořádali mezinárodní pivní výměnu s většinou spolubydlících na bytě. Došlo samozřejmě i na výměnu informací, protože jsme se dozvěděli spoustu nizozemských zajímavostí - třeba, že místní jihonizozemský přízvuk je zbytku Nizozemska pro smích, že se vlastním prarodičům vyká, že nizozemská hudba je synonymem pro šlágr s romantickým obsahem a že nizozemština je jeden z nejsložitějších jazyků (do sporu bych se nepouštěla, ale tvrzení se mi zdá trochu přehnané). Ačkoliv se večer vyvedl, nápad to nebyl úplně strategický. Následující ráno jsme jen s obtížemi vstávali na cestu do Flander.
Z trojice největších flanderských atrakcí, kterými jsou města Gent, Bruggy a Antverpy, jsme si jako cíl zvolili Bruggy. Cestou jsme se však zastavili i v Gentu. Za návštěvu stojí velkolepá katedrála Sint-Baafskathedraal. Spornější už je věž Belfort zapsaná v Unesco. Zde jsme totiž zjistili, jak je důležité, pokud už máte s sebou papírového průvodce, aby byl aktuálního vydání. Od roku 2009 totiž cena vstupného vzrostla téměř třikrát, což nás při placení zaskočilo, ale už se nedalo nic dělat, a tak jsme návštěvu Belfortu absolvovali. Na několika patrech staré věže se dozvíte o výrobě zvonů, uvidíte zvony, spoustu zvonů, uvidíte stroj zvonkohry a pak další různé artefakty. Ale většina lidí sem nejspíš přijde kvůli výhledu na město. V silném větru, který zrovna foukal, to navíc byl docela adrenalinový zážitek. Ale zkrátka je to typicky předražená památka. Stejně fotogenická (ač nechráněná Unesco) byla barevná divočina v ulici s legálním graffiti.
Gent měl být podle našeho neaktuálního průvodce stranou turistického zájmu oproti ostatním z trojice zmíněných měst. I to se zřejmě od roku vydání změnilo, protože vlastní centrum doslova praskalo ve švech (a to není léto). A tak jsme jím v rychlosti proběhli, zahlédli kanál, hrad Gravensteen vyrůstající z vody, vše v obložení turistů, za začínajícího deště, a tak jsme raději pokračovali v cestě.
Do Brugg jsme dorazili již za vydatného deště, který trval až do noci. Počasí nás tak tak nechalo, abychom si prohlédli klasické mlýny na břehu jednoho z početných kanálů. Promoklí a za větru jsme následně bloudili ulicemi, nebylo se kde schovat, památky zavřené, nikde obyčejná kavárna - jen turistické restaurace s nóbl prostřenými stoly. Nakonec nás spasila hamburgrárna (opět), kde jsme si dali vegetariánský burgr. Docela dobré, až na to mačkání se dalšími lidmi u těsně sousedících stolů.
Po sedmé jsme se konečně mohli ubytovat. Zarezervovali jsme si ubytování přes AirBnB docela blízko od vnitřního města. Byla to celkově naše druhá zkušenost s ubytováním u někoho doma. A stále nás to úplně nepřesvědčilo. Paní domu vypadala, že nás nečekala. Pokoj a sdílená koupelna nepřekvapila úplně pozitivním způsobem. Pokoj vypadal, jako by někdo odkoupil staré hotelové vybavení (včetně ošlapaného koberce), nebylo si kam odložit věci (jediná skříň byla plná hadrů), dekorací v pokoji byl odpadkový koš a vysavač. Majitelé se to snažili zřejmě zachránit obrovskou televizí, což na nás neplatí. V koupelně plíseň, odloupnuté dlaždičky přilepené ke zdi izolepou (!) a hlavně všude papírky s nápisy co dělat a nedělat, což nenavozuje nejlepší atmosféru. Ačkoliv cena byla jistě na místní poměry příznivá, pořád to nebylo úplně málo. Přitom profil ubytování vypadal příznivě - hezký interiér, zahrada, možnost parkování, samé kladné recenze. Celkově to ale vypadá, že za podobnou cenu se dá najít i lepší ubytování (klidně i s osobním přístupem) ve formě BnB, kde si člověk nemusí připadat divně, že je u někoho na návštěvě a k tomu za to platí.
Ráno na nás čekala snídaně v podobě toustů a různých sladkých nátěrek. V ultra moderní kuchyni jsme pochopili, odkud pocházely pěkné fotky ubytování. Ale co, nakonec to bylo jen jedno přespání. A navíc hostitelka na závěr majitelka přihodila k dobru základní know-how ohledně místního počasí: Pokud pršelo včera, nebude pršet dneska. Pokud pršelo dopoledne, nebude pršet odpoledne. A kupodivu měla pravdu.
Druhý den k nám byl milosrdnější - nebylo nijak krásně, ale alespoň nepršelo. Prohlédli jsme si další věž - Belfort - zapsanou na seznamu Unesco, tentokrát však poučeně pouze zvenku. Z monumentů nás zaujala bazilika Heilig-bloedbasiliek, cihlový areál bývalé nemocnice Sint-Janshospitaal, břehy kanálů (to snad nikdy nezklame). Ale nejpůsobivější (a překvapivě s nejméně turisty) byl Begijnhof, malebný komplex nabílených domků původně sloužících ženám katolického řádu. Uprostřed nich leží park, kde už kvetly první narcisy.
S obědem jsme měli problém jako den předtím s kafem. Samé předražené turistické restaurace, menší jídelny v neděli zavřené, a tak jsme riskli prázdné bistro a ochutnali tak snad jeden z nejlepších falafelů (a výborné belgické hranolky), co jsme kdy měli. I zde jsme si povšimli, že jedním ze základních stavebních materiálů je izolepa - upevní kliku od dveří, dveře podrží pohromadě, stejně tak vypínač...
A co Čechy fakt přitahuje? No přeci moře. To jsme si nemohli odpustit. Dojeli jsme do Ostende, trochu bizarního letoviska na břehu moře. Městem jsme se příliš nezdržovali a namířili jsme si to rovnou na pláž. Na koupání to ale moc nebylo. Foukal tak silný vítr, že lidmi na promenádě cloumal všemi směry a písek lítal vzduchem. U pláže atraktivně bouřilo moře. Po chvíli, když jsme měli písek v puse i v botách, jsme se zašli schovat do příjemné kavárny na promenádě s výhledem na moře. Ta atmosféra... prostě jako v zimě u moře.
Žádné komentáře:
Okomentovat